Ocenění za milou účast si odlnesli Darja Dočekalová a Arnošt Hašek.
Darja Dočekalová
Nemyslím na nic, snad jenom na chlast
to jsou má játra – pověstný Kavkaz
nikoliv skála, to k játrům jsem připoután
a klovu si do nich jenom já sám... já sám
---
Zas zmizela má masturbační představa,
na rychlík trasa Olomouc-Ostrava -
jezdívá na vejšku.
A já jí mával s rukou za poklopcem,
a byl jí protějškem.
Nevnímá mě, vím -
vždyť stál jsem v kůži podivného strace,
a mával údem mdlým.
---
Večer se sama zasypu věnci
potichu, bez kondolencí
ruku ozdobí černá páska.
Kdo že má pohřeb? Sebeláska!
---
Přihnu si z lahve plný lihu (klidně!)
klidně chytnu tvoji lásku v letu
(jak mi tu nádherně léta...)
a já jsem marioneta
a bez špagátů...klidně!
A klidně budu i zpívat... Klidně!
---
Jen pohled do prázdna, bílá bolest hlavy,
zašívám k sobě svý spadlý planety.
Mám tu zas zátiší vratnejch vzkazů v láhvích,
a tak ho maluju, štětec mezi rty.
Jen pohled do prázdna, do mlhy nudný, tlustý,
planety v letu – čekají další ránu.
Tak maluju dál svými bolavými ústy,
na svoje bolavý srdce z amalgámu...
Arnošt Hašek
Elf Dvanáct
V temném lese žil v panelákovém bytě jeden Elf. Nesnášel oběd v poledne, hodiny, holčičky s počínající pubertou, Ludvíka XII., tucty, Měsíčky – nejvíc toho posledního, nerozuměl lidem a jmenoval se Dvanáct.
Jednoho patřičně ponurého rána ho Rall jeho přítel havran probudil. Ostře Elfa klovl do rtu. Ten vstal a řádně se čertil. Byl celý od peří.
„Pelicháš.“ spolkl první urážku, která ho napadla a řekl až tu druhou.
A havran Rall mu na to odkrákal: „Krá, říkáš ty, ač hlava tvá vlas odrán má, krá!“
„Šlechetnost vlastní není ti! Což jsi slitování kouska nepobral?“ bědoval špinavý a rozespalý Dvanáct.
Rall ho však nikdy nešetřil a s radostí si přisadil: „Krá, ó hrůzo pustá, hrůzo hrůz! Pardón! Pardón!“
„Hlupákům bez pochopení hru života hrajem, vím.“ pokusil se ho odbít Elf, však marně.
„To, čemu vyhnutí není, právě cíl je pro náš šprým. Krá!“ popichoval havran Elfa, jemuž jejich ranní hra už lezla hrdlem.
„Přestaň krákat! Proč jsi mě vzbudil?“
„Kráce čeká.“ Odvětil havran s hřejivým pocitem zadostiučinění.
Špičkovali se tak každého rána, a přestože havran ve slovních potyčkách vždycky zvítězil, Dvanáct jejich hru nikdy nevynechal. Vstát bez urážky, výtky nebo alespoň malé nespokojenosti nesvědčí přátelství a zavání optimismem, říkal si pro sebe. Havran nahlížel na věc podobně.
Dvanáct na sebe hodil jednoduchou lněnou bílou košili, přes ni natáhl černý kabátec. Na nohy si uvázal hnědé nohavice a vklouzl do černých vysokých bot. Vyskočil na stříbřitého koně. Rall na něj už čekal na větvi seschlého stromu opodál. „Krá, krá, krá, krá, krák!“ zanotoval havran a mávl křídlem směrem k mýtině.
Byly slyšet skřípavé zvuky, praskání, pískání, bouchání, drncání, cinkání, řinčení, šustění a hlas. Mezi stromy se vyjímala hromada, spíš kupa než hromada nebo lépe než kupa by se dalo říci halda, však snad úplně nejvýstižnější by bylo slovo hora odpadků. V lese stál nastartovaný náklaďák. Stará Tatra to byla a z návěsu odtékal zdánlivě nekonečný proud bordelu. Hora se kupila a kupila, rostla stoupala, zvětšovala se a ne a ne přestat. Okolo pobíhal jakýsi muž a něco nesmyslného křičel, mával rukama a vypadal, že má radost. A v tom vjel Elf Dvanáct na zaplňující se mýtinu. Havran nad ním kroužil jako jestřáb a poťouchle se smál. Dvanáct sesedl z koně a vyrazil krokem Rozvážným, tedy krokem, kdy kladl jednu nohu před druhou pomalu a s rozvahou. Tímto krokem dorazil až k podivnému muži. Zastavil se u něho a dlouze si ho prohlížel. Když už si ho zezadu dostatečně prohlédl, obešel ho, tentokrát krokem Nejistým, kdy dělal kroky právě tak dlouhé, aby se nepřiblížil příliš rychle, ale zároveň měl co největší stabilitu. Zastavil se před mužem a bedlivě ho zkoumal zepředu. Ten si ho všiml až teď a vůbec nechápal, co se děje. Zprvu na sebe oba koukali překvapeně, pak jeden koukal zmateně a druhý hloubavě, pak zas nechápavě a nerozhodně a nakonec vyděšeně a rozhodnutě. Když plešatý mužík došel až ke svému poslednímu pohledu, otočil se a pokusil o útěk. Ve stejné chvíli Dvanáct sáhl po mužově kožené bundě, chytil ho zezadu za límec a odtáhl někam Kamsi. Pak došel vypnout Tatrovku.
„Krá, krá, mám hlad! Ale dlouho už nepotrvá! Krák!“ Krákal havran Rall. Sděloval to muži z mýtiny, nyní se choulícímu v tmavém vykotlaném stromu. „Je jaro, cítíš, vidíš? I náš trám jarně vyhlíží! Ó bažení to dnové! Krá“ Krákal a kloval muže do uší a do nosu. Rall měl radost. Čekala ho hostina. Když zmateného, vystresovaného, vyděšeného, ustrašeného, nic nechápajícího dočasného obyvatele dutého stromu dostatečně zdeptal, poodletěl na větev rostoucí opodál a počal si upravovat náprsenku.
Elf Dvanáct levou ruku dolů dal. „Všiml sis, jaký krásný trám jsem vyrobil?“ Zeptal se Dvanáct sedící na prkenném pódiu Ralla. „Jistě. Krrrá.“ Odpověděl mu zálibně Rall z výšky břevna. „První věšení na jarním trámu mám nejraději.“ liboval si Elf, „Světlé právě ohoblované dřevo voní čerstvou mízou. Borovice je pro jarní věšení nejlepší.“ Nasával rozechvělým chřípím pryskyřice plný vzduch. Rall jen neposedně poskočil a snesl se na vysatce. Párkrát si nedočkavě uždíbl. „Krá, tenhle bude chutnat skvěle. Týden si tu povysí a pak bude krrrásně odpadat od kosti, to bude bašta!“
Půl jedenácté, to byl čas, kdy Elf Dvanáct cítil se nejlépe, to vysedával v houpacím křesle na šibeniční terase. Čas Šibeniční ho pojmenoval. Čas, kdy prodléval pod šibenicí celé dlouhé okamžiky. Často v tomto čase hrával na píšťalu. A po čas, kdy hrál, se ovečka Luna zastavila, aby se s ní zastavil i Půl jedenácté a mohli společně poslouchat Dvanáctého hudbu. A toho času mýval Elf Dvanáct nostalgickou náladu a myslíval na Sofii a občas zas na Cecílii. A aby chmurné myšlenky zahnal, říkával si: „Stejně měly špatný věk.“ Pak schoval píšťalku do krabičky. Pověsil košili na šňůru, kde s ní vítr pleskal. Když ulehá, a Luna, která si až teď všimla, že usnula se míjí s Půl jedenácté, pomyslí si Elf Dvanáct ještě: „Třiadvacet je taky pěkně hloupé číslo.“ A usne.
Inspirované Šibeničními písněmi Christiana Morgensterna v překladu Martina Haška.