Vyhlásili jsme výsledky Zlaté Bonaventury 2016, bohužel žádný z příspěvků nedosáhl na hlavní ocenění, udělili jsme však dvě čestná uznání a to paní Zoře Šimůnkové za povídky Rusalka a Kalendáře ze Švýcarska, a panu Pavlu Kukalovi za text Třebelská alej. 

 

Zora Šimůnková

Rusalka

Nevšímala si ho, asi by se to nehodilo. Možná kdyby byla mladší, třeba studentka.
Svou kávu upíjela malými doušky, a aby se nemusela dívat jeho směrem, listovala časopisem, který byl v kavárně hostům k dispozici. Takový časopis by normálně do ruky vůbec nevzala, hodil by se tak pro její vnučku, samé drby, drby; navíc o lidech, které neznala. Žili většinou za oceánem.
Moc se těšila na noviny Národního divadla, které si vezme, a ještě večer přečte. Pokud tedy nebude moc unavená. Tak týden se bude rozhodovat mezi předplatným, pak řekne synovi a dotyčné abonmá dostane k Ježíšku.
Syn se vyvedl. Staral se. Měl radost, že máma nesedí doma.
Kdyby ji viděl, kdyby… chtěl by, aby se na toho pána usmála. A vnučka, ta by řekla: Babi, sbal ho.
Už stejně došla na poslední stránku. Však může sedět v kavárně, co by ne, má lístek naproti do divadla, nepřišla se sem seznamovat. Proč by musela koukat do stolu. Zavřela časopis a podívala se před sebe. Snad to vycítil, protože se na ni zase usmál.
Docela by se jí zamlouval. Vypadal tak trochu jako umělec, ale zase nebyl nápadný. Klasické černé sako, odhadla ho na úředníka nebo inženýra v důchodu… Jen ten šátek místo kravaty mu dodával takový umělecký šmrnc.
Podívala se na hodinky, za chvíli půjde, tak aspoň ze zdvořilosti by mohla, co jí to udělá.
Usmála se taky. Usmál se ještě víc a zaklapl desky. Už aby byla v divadle, proč to dělala.
Pokynula na vrchního, asi na to čekal, protože hned přišel. Když si uklízela peněženku zpátky do kabelky, všimla si, že inženýr v důchodu vstává taky. Musí zaplatit, pomyslela si a najednou ji napadlo, co když zaplatil, zatímco ona koukala do časopisu. Toho by si jistě nevšimla. Nebo co když platil hned, jak mu objednávku donesli? Syn to taky tak někdy udělal.
Pospíchala k východu, ani nečekala na přechodu na zelenou.
Uklidnila se až v divadle. Našla svoje místo a začetla se do programu. Vedle ní zašustilo hedvábí, hezká slečna, trochu podobná vnučce. Takové šaty by vnučce slušely.
— Dobrý večer, pronesl mužský hlas z druhé strany.
Rychle se otočila.
— Promiňte, jestli jsem vás polekal, mám šťastnou náhodou lístek vedle vás, pronesl inženýr v důchodu. Jan Šedivý, podal jí ruku.
Vykoktala své jméno, ale snad ho ani nevnímal, hned pokračoval:
— Tohle nové nastudování mi připadá moc zajímavé. I když Haken byl Haken, dodal.
— Vy už jste to viděl? zeptala se překvapeně. V tu chvíli ale světla pohasla a on si dal prst na rty.
Chtěla se ponořit do hudby, jak byla zvyklá, ale nešlo to.
Připadala si jak gymnazistka, po dlouhých letech byla v divadle nervózní a nejistá. Těšila se na přestávku. Konečně se rozsvítilo.
— Nestačil jsem vám odpovědět, řekl Jan Šedivý. Viděl jsem to. Zpívá v tom známý. Po představení za ním půjdu, chcete jít taky?
Ani z druhé půlky neměla nic.
Byla nepozorná, rozčilená. Jak ta gymnazistka.
Cestou do šatny dokonce přehlédla schůdek a málem upadla.
— Dovolíte? Jan Šedivý ji zbytek cesty dvorně podpíral.
Možná by mohli do toho divadla chodit spolu, napadlo ji, než její společník dlouze políbil Vodníka, který jim otevřel.

Kalendáře ze Švýcarska

Údolí. Horský chaty. Zelená tráva, bílej sníh. Kostelíčky pod horama. Krávy. To celý jako v technicoloru. Trochu vybledlým.
Byl tím polepenej celej nábytek, kromě teda stěny v parádním pokoji. Všude obrázky ze starých švýcarských kalendářů. Matka je ještě za komunistů dostávala od spolužačky, emigrovali tam s celou rodinou.
— Máme tady taky takový malý Švýcarsko, koukej, Vendo, a podnikla pokus zastrčit další obrázek na křídovým papíře za zrcadlo v koupelně.
— Nedávej to tam, mámo, nebudu se místo sebe dívat na nějakou krávu, řekl jsem.
— Jen kousek, koukej, jen malej kousek to zabere.
— Sakra, nechci to tady, bude to celý oflusaný, zmačkal jsem to a zahodil.
— Vendo… málem se jí zlomil hlas. Proč seš… takovej? Že nechceš kolem sebe něco hezkýho.
— Hezkýho. Chci hezkýho, ale…
— Tohle snad hezký je? Tohle je nějak hezčí? Ukázala ven z okna na šedivý domy a dvorek a jeřáb v dálce. Sem tam mohla být.
Myslela ve Švýcarsku.
— Já vím. Kdyby sis vzala Aleninýho bráchu.
Alena byla ta její spolužačka.
— Jenže to už bys byla vdova.
— Ale ve Švýcarsku.
— No jo, ve Švýcarsku. Ale neměla bys mě.
Spustila ruce.
— To nesmíš, Vendo, takhle brát. Nemůžeš tak celkově. Já jsem ráda, že tě mám, ale kdyby… Měla bych jiný děti.
— Jo, tak mě nech domýt si ty zuby.

xxx

A tak to šlo furt. Pak začala kromě z kalendářů vystřihovat obrázky z časopisů.
— Tohle není Švýcarsko, mámo. To je Havaj. Moře, vidíš?
— Ale je to taky pěkný.
Jednou večer oznámila:
— Alena přijede! A za tři dny odešla v nový trvalý na schůzku se spolužačkou do Slávie. V ruce košíček, vypadala jak Červená Karkulka.
— Nesu Aleně buchty, tam prej nesežene správnou mouku.
Bylo už pozdě, když se vrátila. Kouknul jsem na chodbu, košíček stál pod zrcadlem, v něm kalendář. Boty, každá na jednom konci chodby. Matka seděla potmě v pokoji.
— Nesviť, řekla. Nechal jsem ji.
Když přišla do kuchyně, nesla kalendář a buchty.
— Vem si. Alena si dala jen jednu.
— A co říkala, jaký to teda bylo? zeptal jsem se.
— Mluvila o tom, jak pořád pracuje. Jako by tady nikdo nepracoval! A o penězích. Jak s nima má starosti. To taky neznám. Tak si myslím, Vendo, že si už nemáme co říct. Buchtu si vzala jen jednu. Že musí držet dietu. Aby se vešla do plavek, až pojede k moři.
— Vem si ty buchty, nabídla. Nebo si je nech k snídani. Jak chceš.

xxx

A pak začaly ty alpský údolí mizet jedno po druhým. Nemluvili jsme o tom. Do roka byl náš byt kravičekprostý.
Akorát na záchodě zůstal velký obrázek modré laguny.
Říkali jsme tomu: jet na Havaj.

xxx

A život šel dál. Až ke smrti. Když teď farář říká: Bude-li mi jíti údolím smrti; vidím před sebou zas horský chaty. Zelenou trávu, bílej sníh. Kostelíčky pod horama. Mámu, jak v nějakým tom údolí sbírá protěže. To celý jako v technicoloru.
Trochu vybledlým.

 

Pavel Kukal

Třebelská Alej

— Kampak, mladíku? Kam ten spěch?
— Tady zůstaneš. Máme s tebou řízení.
Dva muži v uniformách se objevili tak náhle, jako by vyrostli ze země. Jejich zjev by mohl poděsit leckoho, ne však mládence, který si je prohlížel spíš překvapeně než se strachem. Nebyla to odvaha, ale jakási vytrženost ze světa, která se nakonec projevuje lhostejností; aspoň v čase, jako byl tento. Přes mírová jednání v Münsteru a v Osnabrücku nikdo nevěděl, jak dlouho ještě potrvá válka. A ta chtěla stále nové vojáky. Tak se dostaly ke slovu i různé triky a úskoky.
Mladý muž ještě netušil, že se stal obětí jednoho z nich. Viděl na cestě ležet dva stříbrné tolary, zvedl je a v té chvíli na něho vyrazili verbíři a přesvědčovali ho, že vzal zálohu, a proto musí s nimi.
— Tak kam ho zapíšeme? K mým rejtarům, nebo ke tvým dragounům?
— To máš jedno. S takovými to nevytrhneme. Je slabý a vypadá jako třasořitka.
— Tak co? Jak se jmenuješ?
— Já nevím, pane.
— Odkud jdeš?
— Odtamtud, máchl mladý muž rukou kamsi za sebe.
— A kam jdeš?
Pokrčení ramen bylo jedinou odpovědí.
— Co jsi zač? Kde ses narodil?
— Já opravdu nevím.
— Prachsakrament, to už přestává všechno! zařval rejtar a napřáhl ruku jakoby k úderu.
— Ale prosím tě, budeš ho mlátit? prohlásil dragoun. Copak nevidíš, že nemá všech pět pohromadě?
Tato slova rejtara přece jen trochu obměkčila. Skoro jako by to vykládal dítěti, řekl:
— Vzal jsi peníze, tak musíš s námi.
— Je to blázen. Kdo se s ním má mořit? namítal dragoun.
— Copak to vadí? otočil se na něj rejtar.
— Podle mě vadí. Já ho k regimentu nechci.
— Nechceš, nechtěj. Já ho zapíšu ke svému. Musí mít přece nějaké jméno, vedl rejtar stále svou.
— Jestli má, a nebude ti ho chtít říci, co pořídíš? A když nemá, tak je opravdu šílený, stál na svém dragoun.
— To je pořád dokola, takováhle řeč, začínal se zase zlobit rejtar. Ať je to, kdo je to, třeba i blázen, půjde s námi. Stůj, kam běžíš?!
Ať byl cestující mladík blázen nebo ne, přece jen pochopil, co se na něj chystá. Zastrčil peníze do kapsy a dal se na útěk. V několika okamžicích zmizel mezi stromy a zanechal verbíře na místě tak překvapené, že se ho ani nepokusili pronásledovat.
— Chlap pryč a dva tolary taky! Hrom aby do toho všeho bacil!
— To jsme to dopracovali. Svět je plný bláznů a možná, že i my jsme blázni, ukončil to dragoun filozoficky. Ale co, však zase někdo půjde. Čert vzal mizerné dva tolary.

Když mladý muž utekl verbířům, a nádavkem získal dva tolary, usoudil, že den nezačal nejhůř. Poté, co se ujistil, že mu nehrozí pronásledování, vrátil se na silnici a šel po ní dál.
Tak mu uplynul čas až skoro do soumraku, kdy se jeho očím otevřel zvláštní pohled. Hory, které se zvedaly proti severnímu obzoru do slušné výšky, chránily v jednom ze svých údolí město, ale tak, že ho příchozí mohl spatřit až poté, co se dostal do jeho bezprostřední blízkosti. Jako by se z lesa přešlo do města bez viditelného přechodu.
Město bylo rozlehlé, ale většina domů stála opuštěna.
Jeden z obydlených, dokonce méně zchátralý než ostatní, měl nade dveřmi věnec z chvojí, což značilo hospodu. Mladík tedy vešel dovnitř.
Hostinský, hřmotný a zamračený chlap, jemuž podivná pokrývka hlavy překrývala prázdný oční důlek. Na pozdrav sotva odpověděl. V jeho chování převládala netečnost a bylo obtížné představit si událost, která by ho z ní mohla vytrhnout. Oheň v krbu dodával místnosti možná kdysi slušně zařízené nádech předpeklí. Poblíž seděl starý, šedovlasý muž. Levou ruku měl položenou na strunách jakéhosi zvláštního hudebního nástroje, pravá mu chyběla. Vypadal zanedbaně, ale přece jen přívětivěji než hostinský, protože řekl:
— Jen pojď, přisedni si a ohřej se.
Oslovený se neurazil pro tak důvěrnou řeč od potulného muzikanta, nemajícího daleko k žebrákovi. Jen ještě položil jeden ze svých tolarů před krčmáře a řekl:
— Něco k večeři a taky pivo nalijte. Klidně všem nám třem. Zůstanu přes noc, a když bude třeba navíc, tak to doplatím.
— Tak? řekl hostinský a bylo to spíš přitakání nežli otázka.
Pár sousedů, kteří si všimli, že hostinec má neobvyklou návštěvu, se začalo scházet; snad jen pro tu příležitost dovědět se nějaké novinky ze světa. Dokonce i služebná, hubená dívka s rozcuchanými vlasy, nahlížela dveřmi z kuchyně.
— Vida, tolar. A dokonce náš, šlikovský. To už tady dlouho nebylo, poznamenal jeden z místních.
— Nech být, odpověděl hostinský a smetl minci do kapsy. Jsem zvědav, co přidáš ty.
Bylo vidět, že tím svou zásobu výmluvnosti značně vyčerpal. Odšoural se do sklepa, a když míjel kuchyňské dveře, usykl:
— Slyšelas, tak dělej.
Ač si od toho majitel krčmy moc nesliboval, sousedé dali přece jen nějaké ty drobnější mince dohromady a usadili se u stolu nejblíže krbu. Po pár doušcích se právě ten, který prve mluvil s hostinským, zeptal:
— Tak odkud, zdaleka?
Mladík sebou trhl. Otázka mu připomněla zážitek z rána. Chvíli nevěděl, co má odpovědět. Přejel si rukou čelo a pak si prohlédl tváře kolem sebe.
Usoudil, že tihle lidé by mu mohli porozumět.
— Já jsem byl vojákem. Po jedné srážce mě našli venkované a vzali mě k sobě. Musel jsem dostat ránu do hlavy, protože si teď nevzpomínám na nic, co bylo předtím. Dokonce ani mluvit mi zpočátku moc nešlo.
— No, po našem mluvíš dost dobře. A opravdu si na nic nepamatuješ? Ani na jméno?
— Kdepak, všechno je pryč. Říkala bylinkářka, co mě ošetřovala, že to je, jako bych se znovu narodil. Ale spíš mi přijde, že jsem mrtvý, když nevím, kdo jsem ani kam patřím.
— To je hrozné, řekla účastně dívka, která se tu náhle objevila s večeří. A nevzpomínáš si aspoň na něco, co by ti mohlo pomoci najít svůj domov?
— Kdo má v téhle válce ještě domov? pronesl jiný ze sousedů chraplavě.
Byl vdovec, děti se mu rozprchly do světa, a tak mu to přišlo nějak líto.
— Kdo ví, co jsi zač? Nejsi třeba od Švédů?
— Nemůže být Švéda, to by mluvil jinak.
Další z místních, který pronesl ta slova, se ještě jako mladý tovaryš dostal až do Vratislavi a do Berlína, takže byl brán vážněji než jiní.
— Kůži má fajnovou, ruce bílé; možná je to syn nějakého velmože a tatíček už chystá odměnu pro ty, kdo ho přivedou domů. Bylo by to příjemné; jenom vědět, kam si pro ni jít, co říkáte, chlapi?
— Neposmívejte se, řekla dívka, která si mládence prohlížela s netajeným zájmem. Každý může něco ztratit, ale takhle ztratit sám sebe?
Byla by si přisedla a vzala ho za ruku, ale hostinský se na ni utrhl:
— Nemáš co na práci?
Služebná zmizela v kuchyni, ale dveře nechala pootevřené, aby aspoň slyšela.
Mladík jako by navazoval na něco vyřčeného již dříve, když řekl:
— Jeden obraz mi zůstal. Vídám ho ve snách, a když na něj myslím, mám ho před očima:
Dřevěné město a okolo spousta vody. Rackové krouží a slunce je nízko.
Ale snad je to jen přelud. Ta babka mi vařila odvar z makovic a prý jsem jen proto zůstal naživu, že jsem skoro pořád spal. Ti vesničané by mě u sebe snad i nechali, ale sami měli málo, a tak jsem se radši vydal na cestu.

Rozhostilo se ticho, ale muzikant se je rozhodl narušit. Jednou rukou brnkal na struny a zpíval:

Když Wrangel do Čech táh’ přes ty hory,
dal svému synovi dva prapory.
První modrý, pro vítězství,
druhý zas černý byl, pro neštěstí.

Když přišli Švédové ke Třebeli—

 

Když padlo tohle jméno, vjelo do mládence vzrušení.
— Ano, Třebel. Tak se jmenovalo to místo, kde mě našli. Co o tom víš, že jsi začal zrovna tuhle?
— Co bych věděl? Nic nevím. Chodím po světě, a když najdu písničku, vezmu ji s sebou. Na nohy mohu, chvála Bohu, ještě docela dobře, ale oči už moc neslouží a ruka, ta ruka, no, je zkrátka pryč a nedá se nic dělat. Jen trochu té muziky—
Odmlčel se uprostřed věty a pokračoval v melodii. Když provedl posluchače písní až do konce, kdy švédský generál dostává zprávu o synově smrti, zmlkl.
— Víc opravdu nevím. Ale tohle bylo zkraje léta a teď máme na krku podzim, dodal po chvíli. Ale tvůj hlas, ten mi zní povědomě. Kdyby mi jen ty oči sloužily jako zamlada, v Ústí.
— Prosím tě, v Ústí? A zamlada? Kdepak bys ho tam tehdy viděl. Na to zapomeň, prohodil jeden ze společnosti, který asi dobře neporozuměl.
— Jak mám zapomenout, když mi ti prokletí papeženci usekli ruku kvůli spiknutí?
Že se mladík zrovna věnoval jídlu, mohli ostatní vyslechnout historii vzpoury proti královskému rychtáři Geislerovi. Pak se ozvalo zabušení na dveře. Hostinský vstal, aby vpustil dovnitř nově příchozí. Byli to vojáci, a jak je mladík spatřil, zmizel v kuchyni.
— Já tě schovám, řekla mu služebná bez toho, aby se na něco vyptávala.
Hospoda byla postavena velmi mazaně. Uvnitř byla daleko rozlehlejší, než se zdálo při pohledu zvenku, a mohly by se tu poschovávat dva tucty lidí, aniž by cizímu přišlo na mysl něco podezřelého. Dívka ukryla mládence v komůrce vedle komína.
— Hlavně buď zticha, doporučila mu. Já se pokusím zjistit, co jsou zač, a ještě za tebou přijdu.
Bylo vidět, že si dovedla leccos domyslet. Z hovoru, který doléhal dosti zřetelně, se dalo vyrozumět, že dva noví hosté jsou důstojník se sluhou cestující ke své jednotce, a tedy od nich nehrozí nebezpečí. Mladík však považoval za rozumnější zůstat v úkrytu, a tak se natáhl na prosté lůžko v rohu místnosti a usnul. Nevěděl, jak dlouho spal, ale probudil ho dotyk úzkých, tvrdých dlaní.
— Jen lež, už je to tak, že dnes budeme spát spolu. Přece jsi nemohl zapomenout úplně všechno.
Neodpovídal a ona mu pomohla z rozpaků tím, že ho líbala a brala jeho ruce do svých a tiskla je k sobě. Tak najednou cítil, že ví, co má dělat, a nebylo to jen odevzdání se osudu jako doposud. Dům spal a spalo i město, jen oni dva bděli a naplnili noc svou láskou, skoro až do rozednění.
Když se mladík probudil, světlo mu řeklo, že je zase sám. Ustrojil se, a aniž se rozloučil, vydal se na další cestu. Prošel městem, které jako by ještě spalo, nezastavil se, a ani by nebyl k zastavení. Ruka mu zabloudila do kapsy, kde měl mít druhý tolar, ale nenašla nic. Jeho krok však nezaváhal. Nechtěl zkoumat, zdali minci ztratil v hospodě, nebo mu ji snad služka ukradla.
Vždyť jsem jí ten tolar chtěl stejně dát, řekl si nakonec. A náhle jako by mu bylo něco jasnější. Jeho krok směřoval stále na sever.