Výherci 2015

Vítězem v Zlaté Bonaventury v roce 2015 se stal příspěvek s názvem U vlasáče, zaslal nám jej pan Tomáš Krcha z Jablonce nad Nisou. Finanční ocenění se výherce rozhodl věnovat v prospěch dalšího ročníku Zlaté Bonaventury. Zde si můžete přečíst vítěznou povídku.
U Vlasáče
Neděle večer. V putyce U Vlasáče, kde je sice pivo dobře vychlazený, ale
jinak na ní není nic zvláštního, se opět schází stará parta. Asi jsme tu už všichni,
akorát Noha chybí, ale ten vlastně nikdy nikomu nechybí. Už dva tejdny jsme ho
neviděli, ale nikdo se na něj neptá. To jsme to dopracovali. To jsme teda pěkný
kámoši. Hajzlové jsme akorát. Třeba je mrtvej, což by v jeho věku možná bylo i lepší,
nebo ho zavřeli do blázince, a když má návštěvy, tak akorát smutně kouká na...
„Měl jsem dneska sen, že mi na náměstí postavili sochu,“ povídá Básník,
„měla přes pět metrů a krásnej mramorovej podstavec. Na něm byla destička a
hádejte co. Oni mi, bastardi, udělali chybu ve jméně.“
„Proč by ti proboha měl někdo stavět sochu?“ ptám se. „Kdy tys prosimtě
naposled něco napsal?“
„Nemám teď období. To zas přijde.“
„Hovno přijde. Je ti sedmdesát, máš změklej mozek a jseš rád, že sotva
můžeš číst, natož psát.“
„To říká ten pravej!“ oboří se Básník. „Ty, Jindřichu, to z nás zabalíš první,“
zamumlá si pro sebe a má nejspíš pravdu.
„Já to slyšel. A kurva neřikej mi Jindřichu, moc dobře víš, že to nesnášim,“ řvu
na Básníka. Moc dobře ví, že to nesnášim.
Takhle je to tady pokaždý: My s Básníkem se hádáme, Pedro jenom sedí a
mlčí, a Noha nepřijde. A nebo přijde, to je jedno. Ale čtvrtý pivo nás srovná.
Čtvrtý pivo přistává na stole a srovnává nás. Od teď už si budem rozumět.
Pedro se rozpovídal a začíná s Básníkem debatovat o tom, jestli by u maturity měla
bejt povinná matematika, ale ve skutečnosti je to jen takové imaginární mávání holí.
Zrovna když vrchní roztáčí další piva, otevřou se dveře a ze tmy vstoupí
postava v černém kabátě.
~
Všechny zraky v okolí se upírají na barovou stoličku, teda spíš na to, co na ní
sedí. Slečna teď drží kabát v ruce a pod rudejma šatama s přesně tou dýlkou, která
nechává dost prostoru představivosti, jí vykukujou černý punčochy. Prohrábne si
zakroucený vlasy a ten pohyb rozvlní nejen její šaty, ale i celou místnost.
„Dobrý den,“ pozdraví vrchního, kterej je z tý nečekaný návštěvy taky pěkně
mimo, a není schopnej se jí zeptat, co si přeje. „Prosím dvanáctku tady do džbánku,“
pokračuje sama. To už ho probere, a začne točit pivo.
Zato Pedro skoro padá ze židle a Básník se už zvedá.
„Tak to teda ne,“ chytnu ho za rameno a nedovolím vstát, „nikam nejdeš.“
„Co děláš, jdu na hajzl.“
„To určitě. Jdeš se předvádět za tou holkou. Jdeš jí odříkat tu svojí básničku,
kterou říkáš úplně každý ženský už dvacet let!“
Básník zrudne. Slečna se mezitím rozhlíží po hospodě, z čehož my jsme jak u
vytržení. Pedro za ní chce jít, ale v tom mu teď už bráníme dva.
„Ty na to taky zapomeň, moc dobře známe ty tvý chlípný manýry,“ říká
Básník. Oba teď koukají na mě, a je mi jasný, že se nemá smysl o nic pokoušet.
„Navrhuju losovat,“ říkám a přemejšlím, jak to nejlíp udělat, abych u toho moh
švindlovat.
„Sirky! Kdo vytáhne nejkratší, jde na věc,“ navrhuje Pedro.
„Skočím pro ně,“ prohlašuje Básník a zvedá se, ale nenecháme ho. Takhle
snadno nás nedostane.
„No dobře, tak si hodíme mincí.“
„Jak chceš losovat mincí, když jsme tu tři?“
„Nadvakrát, nejdřív ty s Pedrem, a pak vítěz se mnou.“
„To není fér!“
„Jakto?“ předstírá Básník a moc dobře ví, že to není fér.
„Tak partičku mariáše.“
„Tam má jeden výhodu!“
„Jo, mariáš neberu, ty zas budeš podvádět.“
Na stůl nám přistanou další piva. S Básníkem se na sebe podíváme a je nám
jasný, jak se rozhodne.
„Kdo rychlejc vypije pivo. To je maximálně fér,“ prohlašuju. V týhle soutěži
nemůžu prohrát, a navíc dědkové plesniví nemůžou soutěž odmítnout pro vlastní
hrdost.
Pedro zkoumá, jestli někdo nemá podmírák nebo nadmírák. Nemá.
Ke třem identickejm půllitrům se sápou tři starý a sešlý ruce. Troje životem
unavený oči předstíraj sebejistotu a připravenost.
„3, 2, 1, teď!“ vychrlí Pedro a tři sklenice letěj ke třem vrásčitejm ústům tak
rychle, jak to jen fyzikální zákony dovolujou. Nasáváme obrovský doušky tekutiny do
úst a snažíme se nezadávit. Rozhlížím se a snažím se zjistit, jestli vedu. Básník
nemá šanci.
Ale Pedro má svoji sklenici zpátky na stole a místo pití se zvedá od stolu.
Hajzl to je! Podved nás!
„Ty hajzle!“ křičím na něj skrz pivo a strašlivě se poleju. Snažím se ho zastavit
a chytám ho za nohavici. Ale jeho pohyb už nejde přerušit a strhává mě s sebou přes
stůl, který se převrací a všechno z něj padá na zem. Pedrův půllitr se tříští o zem
s efektním cákancem. Básník už taky pochopil, která bije, a vylejvá zbytek svýho piva
Pedrovi na hlavu.
„To je kudla do zad,“ cedí Básník skrz zuby.
Pedro se otáčí a ve zmoklým obličeji je vidět hněv. Jeho pěst skončí na
Básníkově nosu, a ten se kácí k zemi. Docela se divím, jakou má dědek ještě ránu.
„CO TO TADY KURVA DĚLÁTE?!?“ ozve se hromovej hlas vrchního, čímž
oznamuje konec zábavy. Snažím se nějak vysvětlit, že je to celé kvůli...
Na barový stoličce už nikdo nesedí.
~
Dostali jsme čistej ubrus a nový piva. Nevím, kdo z nás páchne víc.
„Vy to nechápete, ta slečna představovala život, kterej nám tady protejká
mezi prsty. Ona byla čas, kterej nám nikdo nevrátí. Ona byla štěstí, který si musíš
zasloužit,“ básní Básník.
„Co to blábolíš?“ ptá se Pedro. „Byla to akorát krásná ženská.“
„Ženská, u který žádnej dědek jako my nemá šanci,“ povídám.
„To nebyla jenom ženská, bylo to ztělesnění všeho nezkaženého. Přesnej
opak týhle smradlavý putyky.“
„Tak co tady děláš, když se ti to tady nelíbí?“ ptám se.
Všichni se napijeme piva.
~
Pondělí večer. V putyce U Vlasáče, kde je sice pivo dobře vychlazený, ale
jinak na ní není nic zvláštního, se opět schází stará parta. Do dveří zrovna vchází
Noha a má úsměv od ucha k uchu. Bezstarostně si sedá k nám, a my na něj
vyjeveně civíme, protože není mrtvej, což jsem minimálně já bral jako reálnou
možnost.
„Že nevíte, proč jsem tady nebyl?“ ptá se vesele a evidentně mu nevadí, že
se po něm nikdo nesháněl. A hned pokračuje, „Našel jsem si ženskou! Včera jsem ji
sem posílal pro pivo, možná jste ji viděli, ...“

U Vlasáče
 
Neděle večer. V putyce U Vlasáče, kde je sice pivo dobře vychlazený, ale jinak na ní není nic zvláštního, se opět schází stará parta. Asi jsme tu už všichni, akorát Noha chybí, ale ten vlastně nikdy nikomu nechybí. Už dva tejdny jsme ho neviděli, ale nikdo se na něj neptá. To jsme to dopracovali. To jsme teda pěkný kámoši. Hajzlové jsme akorát. Třeba je mrtvej, což by v jeho věku možná bylo i lepší, nebo ho zavřeli do blázince, a když má návštěvy, tak akorát smutně kouká na...
„Měl jsem dneska sen, že mi na náměstí postavili sochu,“ povídá Básník,
„měla přes pět metrů a krásnej mramorovej podstavec. Na něm byla destička
a hádejte co. Oni mi, bastardi, udělali chybu ve jméně.“
„Proč by ti proboha měl někdo stavět sochu?“ ptám se. „Kdy tys prosimtě naposled něco napsal?“
„Nemám teď období. To zas přijde.“
„Hovno přijde. Je ti sedmdesát, máš změklej mozek a jseš rád, že sotva můžeš číst, natož psát.“
„To říká ten pravej!“ oboří se Básník. „Ty, Jindřichu, to z nás zabalíš první,“ zamumlá si pro sebe
a má nejspíš pravdu. „Já to slyšel. A kurva neřikej mi Jindřichu, moc dobře víš, že to nesnášim,“
řvu na Básníka. Moc dobře ví, že to nesnášim.
Takhle je to tady pokaždý: My s Básníkem se hádáme, Pedro jenom sedí a mlčí, a Noha nepřijde.
A nebo přijde, to je jedno. Ale čtvrtý pivo nás srovná. Čtvrtý pivo přistává na stole a srovnává nás. Od teď už si budem rozumět. Pedro se rozpovídal a začíná s Básníkem debatovat o tom, jestli by
u maturity měla bejt povinná matematika, ale ve skutečnosti je to jen takové imaginární mávání holí. Zrovna když vrchní roztáčí další piva, otevřou se dveře a ze tmy vstoupí postava v černém kabátě.
~
Všechny zraky v okolí se upírají na barovou stoličku, teda spíš na to, co na ní sedí. Slečna teď drží kabát v ruce a pod rudejma šatama s přesně tou dýlkou, která nechává dost prostoru představivosti, jí vykukujou černý punčochy. Prohrábne si zakroucený vlasy a ten pohyb rozvlní nejen její šaty, ale
i celou místnost.
„Dobrý den,“ pozdraví vrchního, kterej je z tý nečekaný návštěvy taky pěkně mimo, a není schopnej se jí zeptat, co si přeje. „Prosím dvanáctku tady do džbánku,“
pokračuje sama. To už ho probere, a začne točit pivo. Zato Pedro skoro padá ze židle a Básník se už zvedá.
„Tak to teda ne,“ chytnu ho za rameno a nedovolím vstát, „nikam nejdeš.“
„Co děláš, jdu na hajzl.“
„To určitě. Jdeš se předvádět za tou holkou. Jdeš jí odříkat tu svojí básničku, kterou říkáš úplně každý ženský už dvacet let!“
Básník zrudne. Slečna se mezitím rozhlíží po hospodě, z čehož my jsme jak u vytržení. Pedro za ní chce jít, ale v tom mu teď už bráníme dva.
„Ty na to taky zapomeň, moc dobře známe ty tvý chlípný manýry,“ říká Básník. Oba teď koukají na mě, a je mi jasný, že se nemá smysl o nic pokoušet.
„Navrhuju losovat,“ říkám a přemejšlím, jak to nejlíp udělat, abych u toho moh švindlovat.
„Sirky! Kdo vytáhne nejkratší, jde na věc,“ navrhuje Pedro.
„Skočím pro ně,“ prohlašuje Básník a zvedá se, ale nenecháme ho. Takhle snadno nás nedostane.
„No dobře, tak si hodíme mincí.“
„Jak chceš losovat mincí, když jsme tu tři?“
„Nadvakrát, nejdřív ty s Pedrem, a pak vítěz se mnou.“
„To není fér!“
„Jakto?“ předstírá Básník a moc dobře ví, že to není fér.
„Tak partičku mariáše.“
„Tam má jeden výhodu!“
„Jo, mariáš neberu, ty zas budeš podvádět.“
Na stůl nám přistanou další piva. S Básníkem se na sebe podíváme a je nám jasný, jak se rozhodne.
„Kdo rychlejc vypije pivo. To je maximálně fér,“ prohlašuju.
V týhle soutěži nemůžu prohrát, a navíc dědkové plesniví nemůžou soutěž odmítnout pro vlastní hrdost.
Pedro zkoumá, jestli někdo nemá podmírák nebo nadmírák. Nemá. Ke třem identickejm půllitrům se sápou tři starý a sešlý ruce. Troje životem
unavený oči předstíraj sebejistotu a připravenost.
„3, 2, 1, teď!“ vychrlí Pedro a tři sklenice letěj ke třem vrásčitejm ústům tak rychle, jak to jen fyzikální zákony dovolujou. Nasáváme obrovský doušky tekutiny do úst a snažíme se nezadávit. Rozhlížím se a snažím se zjistit, jestli vedu. Básník nemá šanci. Ale Pedro má svoji sklenici zpátky na stole a místo pití se zvedá od stolu. Hajzl to je! Podved nás!
„Ty hajzle!“ křičím na něj skrz pivo a strašlivě se poleju. Snažím se ho zastavit
a chytám ho za nohavici. Ale jeho pohyb už nejde přerušit a strhává mě s sebou přes stůl, který se převrací a všechno z něj padá na zem. Pedrův půllitr se tříští o zem s efektním cákancem. Básník už taky pochopil, která bije, a vylejvá zbytek svýho piva Pedrovi na hlavu.
„To je kudla do zad,“ cedí Básník skrz zuby. Pedro se otáčí a ve zmoklým obličeji je vidět hněv. Jeho pěst skončí nam Básníkově nosu, a ten se kácí k zemi. Docela se divím, jakou má dědek ještě ránu.
„CO TO TADY KURVA DĚLÁTE?!?“ ozve se hromovej hlas vrchního, čímž oznamuje konec zábavy. Snažím se nějak vysvětlit, že je to celé kvůli...
Na barový stoličce už nikdo nesedí.
~
Dostali jsme čistej ubrus a nový piva. Nevím, kdo z nás páchne víc.
„Vy to nechápete, ta slečna představovala život, kterej nám tady protejká mezi prsty. Ona byla čas, kterej nám nikdo nevrátí. Ona byla štěstí, který si musíš zasloužit,“ básní Básník.
„Co to blábolíš?“ ptá se Pedro. „Byla to akorát krásná ženská.“
„Ženská, u který žádnej dědek jako my nemá šanci,“ povídám.
„To nebyla jenom ženská, bylo to ztělesnění všeho nezkaženého. Přesnej opak týhle smradlavý putyky.“
„Tak co tady děláš, když se ti to tady nelíbí?“ ptám se.
Všichni se napijeme piva.
~
Pondělí večer. V putyce U Vlasáče, kde je sice pivo dobře vychlazený, ale jinak na ní není nic zvláštního, se opět schází stará parta. Do dveří zrovna vchází Noha a má úsměv od ucha k uchu. Bezstarostně si sedá k nám, a my na něj vyjeveně civíme, protože není mrtvej, což jsem minimálně já bral jako reálnou možnost.
„Že nevíte, proč jsem tady nebyl?“ ptá se vesele a evidentně mu nevadí, že se po něm nikdo nesháněl. A hned pokračuje, „Našel jsem si ženskou! Včera jsem ji sem posílal pro pivo, možná jste ji viděli, ...“
 
Čestné uznání se porota rozhodla udělit slečně Adéle Jiříčkové za báseň v próze s názvem Šaty ze zéclon. Nabízíme ji k přečtení zde.

Šaty ze záclony
 
Potkali jsme se před pár měsíci. I když už jsme se dávno znali. Ale konečně jsme
promluvili. Nevím, co v tom bylo. Nebo jak je to možné. Ale je to tak.
A řekli jsme si, že se vezmeme. Příští pátek. Ale budeme muset počkat. Až budeš mít
po škole. Protože máš přednášku, ze které se nemůžeš ulít.
Chtěl si jít na radnici. Ale já ne. Ale neznám nejbližší kostely. Jsme uprostřed cizího
města. A ty nevěříš v Boha.
Ale proč ne? Mohla bych mít ve vlasech věnec z šípků a jeřabin. Bílé šaty si
sešpendlím ze záclon. Mohlo by mi to moc slušet... A ty by sis koupil svoje první
"slušné" boty.
Nebo by si mohl přijít v keckách. Pro mě za mě. Je mi dvacet a tobě jen o něco víc.
Kecky jsou jako úřednické polobotky.
A pak budeme bydlet ve střešním bytě. A koupat se v bílé plechové vaně. Budu sedět
na okně. A pozorovat ulici pod sebou. Nad tím vším, mimo realitu. Budu si něco psát.
A ty přijdeš z práce. A přijdeš ke mně. Bude nám moc dobře. Věci se mají konat,
dokud jsou platné.
A pořád budu mít schované svoje záclonové šaty. A ty svoje slušné boty. Protože se
mi budou moc líbit.
A pak bude večer. A jak si řekl... Přijdeš z práce. A já tam budu. Budu vařit a budu
unavená. Ale nebude se mi chtít jít spát. A budu si pořád něco psát. Zeptáš se mě,
jestli si už půjdu lehnout. Ale já nebudu chtít. A tak usneš. A já ráno nebudu vstávat.
A ty půjdeš do práce. Dáš mi pusu na čelo. A já se usměju.
A zase znovu, jak si řekl: "Pak bude večer. A já přijdu z práce. A ty tam nebudeš. Pak
přijdeš. A budeš sedět na okně. A budeš si něco psát. A já si půjdu lehnout
a budu se ptát, jestli už půjdeš spát. A tobě se nebude chtít. A tak usnu. A ty pak přijdeš a budeš
mě chtít držet za ruku. Budeš osamělá. A já tě budu držet. A ráno půjdu do práce
a ty nebudeš vstávat.
A až přijdu, budeš sedět na okně. A budeš si něco psát. Vezmu tě a budeme se koupat
v tiché vodě. A půjdem spát. A ráno půjdu do práce a ty nebudeš vstávat.
A až přijdu z práce, ty tam nebudeš. A tak budu sedět na okně. A pak půjdu spát.
A ráno půjdu do práce a ty nebudeš vstávat. A až přijdu z práce, ty tam nebudeš.
Budu vařit a pak půjdu spát.
A ráno půjdu do práce a ty nebudeš vstávat.